Úvodník !A: Polarizace společnosti není rovnoměrná a odráží socioekonomické faktory, krizi demokratických institucí a stále rostoucí nahrazování politiky nesmiřitelnými „hodnotami“ a kýčem za postupné militarizace.
Nejenom slovenskou veřejností a politikou otřásl bezprecedentní útok na současného slovenského premiéra Roberta Fica. Jde o velice tragický a závažný čin, který byl zřejmě motivován politicky. Atentát je varovným příkladem politického násilí, které je přesným opakem demokracie a demokratické politiky. Podobný akt politického násilí, ale nelze vidět a vnímat bez společenského kontextu.
V posledních měsících se politická a společenská situace na Slovensku velmi dramaticky polarizovala, zatímco země se v podstatě od roku 2018 ocitala v dlouhodobé politické krizi. Politická polarizace je rovněž odrazem socioekonomických faktorů, růstu uvědomění těch, kteří neprofitují ze současného ekonomického systému, a je také projevem stále větší agresivity „liberálního“ establishmentu vůči vnitřně diferencované společnosti různých zájmů. Zdrojem této agresivity je strach ze ztráty moci a snaha o to zlikvidovat politické alternativy, které by takovou ztrátu moci či její přerozdělení mohly umožnit. V tom se slovenská situace nijak neodlišuje od té v České republice.
Kromě socioekonomických faktorů jsou tu i další okolnosti. Nikam se nevytratila závažná krize základních demokratických institucí – především instituce reprezentování a politických stran (čí zájmy a jak jsou zastupovány při rozhodování a ve volbách). V posledních několika letech se vedle toho česká a slovenská politika a společnost velmi silně militarizuje a tyto problémy se „řeší“ jejich externalizací (přenášením odpovědnosti jinam). „Liberální“ média a establishment pracují dlouhodobě s obrazy vnitřního a vnějšího nepřítele. Složité problémy se stávají otázkou „buď, anebo“ (a buď jsi s námi nebo proti nám). Válka se normalizuje, bezpečnost se postupně staví nad demokratické procedury a étos. Dochází k dehumanizaci „nepřítele“ a bakchanáliím pokrytectví, kdy životy jedněch nemají cenu ani zlámané grešle, zatímco se vehementně mluví o tom, že „naše hodnoty“ jsou „ochrana lidských práv“ (kterých lidí, protože všech ne). Falešný svět „morálního kýče“ se stále víc propadá do orwellovského pojetí světa. Mír je přežitek a jatka války „za naše správné hodnoty“ budoucnost. Posouvají se hranice cenzury a autocenzury. Kvůli odlišným názorům se lidé vyhazují z práce. Do politické komunikace pronikl slovník vylučování, kdy se svévolně určuje, kdo je „demokrat“ a „nedemokrat“, kdo je „liberál“ a kdo „dezolát“ nebo „póvl“, s kým se „smí“ mluvit a s kým „nesmí“, co se „smí“ říkat a psát, a co nikoliv. Nadávky a agrese vůči lidem s jiným politickým názorem padají ze všech stran, zvláště agresivní a nekonstruktivním prostorem se stala anonymita sociálních sítí. O celé řadě těchto nebezpečných a negativních jevů jsme ostatně psali opakovaně na stránkách !Argumentu.
Nicméně mocensky je současná polarizace vychýlená určitým směrem – není pravda, že česká nebo slovenská společnost jsou vnitřně polarizovány stejně. Moc, ať už sociální, kulturní nebo ekonomická, je rozdělena velmi nerovnoměrně a ve prospěch těch, kteří z tohoto rozdělení profitují a kontrolují velkou měrou politiku, ekonomiku a média. Tito lidé se většinou hlásí k tomu, že jsou „liberálové“, „demokraté“ a že „láska a pravda zvítězí“ – ve skutečnosti hájí zájmy své a popřípadě zájmy cizí (nebo obojí) a uchylují se ke stále agresivnějšímu jazyku vůči alternativám, odlišným společenským zájmům a požadavkům. A tito lidé nesou, díky moci, kterou mají, velkou (jistěže ne celou) míru odpovědnosti za to, jaká panuje v české nebo slovenské politice a ve veřejném prostoru atmosféra, co se stává normou, co je vůči oponentům přijatelné a co ne. Jak se o věcech veřejných mluví a jak se o nich rozhoduje. Mocní dnes příliš často a příliš rychle zapomínají na to, že bez odpovědnosti se i svěřená moc mění rychle ve svévoli bez legitimity.
Tragické je, že se mocensky privilegovaní schovávají za slova, zatímco jejich význam a smysl naprosto popírají (nejtypičtěji „liberál“, „svoboda“, „hodnoty“ nebo „demokracie“), což má celospolečenské dopady. Příklady táhnou. Pokud jsou oficiální buranství, orwellovský slovník, mccarthismus, pokrytectví, verbální agrese, cenzura a válka tou „pravou a naší demokracií“, pak ji občané budou stále víc odmítat. Pokud jsou dvojí metry a politický aktivismus hlavní metodou novinářské práce, pak jim stále méně lidí bude přikládat význam i tam, kde můžou mít pravdu a jednat ve veřejném zájmu. Zároveň se ale právě tyto z pozice moci vyslovované politické postoje stanou normální. Od toho je pak jen pár kroků k politickému násilí, jehož smyslem není jenom prostá fyzická agrese, ale i ideologicky a psychologicky dané přesvědčení či pocit, že dehumanizovaného „nepřítele“ je nutné, a hlavně správné, zlikvidovat. A v tomto případě je opravdu už jedno, jaká ideologie za podobným jednáním stojí.
U kořenů těchto postojů je manicheistické vidění světa a politiky zejména. Pokud politika přestává být místem legitimního střetu zájmů různých skupin, a místo toho se stává bojem za naše správné hodnoty (nutně proti těm jejich špatným hodnotám), vytrácí se místo pro sounáležitost, pro kompromis a vyjednávání. Zůstává nenávist, vybičovaná hysterie a permanentní boj, pokud se „zlo“ dostane k moci, byť i na základě standardních voleb. V situaci „černá nebo bílá“ nelze akceptovat, smířit se s vítězstvím zla, je potřeba proti němu vést permanentní boj, který může v hysterii vyústit až v pokus o fyzickou likvidaci „představitele zla“. Takto rozpolcenou společnosti zmítanou „hodnotami“ nevidíme ale jen v Česku či na Slovensku, je to jednoznačně problém celého západního světa. Ústup racionality a neuznání legitimity jiného názoru jsou průvodními znaky takovéto společenské situace, kdy médiím s hysterickými a agresivními titulky roste čtenost a společnost se stává stále cyničtější. V Česku najdeme hodně případů, kdy agresivní, sprosté útoky jsou těmi správným „liberálními“ médii odměňovány s pousmáním či se spokojeným vrněním. Pro příklady ani nemusíme chodit do Řeporyjí. Platí, že „liberální“ média si patologické jedince, kteří si libují v žumpě, pěstují doslova jako tu květinku.
Manicheismus, který je svázán s hodnotovou politikou kýče, je extrémně nebezpečný jak uvnitř jednotlivých společností, tak i v mezinárodních vztazích, protože otevírá dveře třetí světové válce a potenciálně devastujícím konfliktům celkově.
Atentát na Roberta Fica tím pádem nejde chápat jinak než jako projev útoku na demokracii, jejímž skutečným smyslem byla také snaha o to, řešit politické spory a konflikty bez násilí. Jenže není to útok ojedinělý, je to jen radikalizovaná forma útoků a negativních jevů, kterých jsme svědky skoro denně.
Totiž demokracii ničí v Česku a na Slovensku (a jinde) všichni ti, kteří se prohlašují za její jediné majitele, aniž by respektovali její základní principy.
Demokracii ničí pokrytectví, které dosahuje úrovně, ze které se chce často zvracet.
Ničí jí rostoucí ekonomické a sociální nerovnosti ve společnosti, které nikdo neřeší a řešit nechce.
Ničí jí dlouhodobý úpadek vzdělanosti, společenské debaty a veřejného; ničí jí očividné lži a ničí jí falešné sliby a arogance a hloupost moci.
Ničí jí rostoucí a postupující militarizace státu a společnosti, která normalizuje agresi a násilí.
A ničí jí ekonomické zájmy kapitálu a jeho obsluhující „elit“, které dnes naprosto bezostyšně vítězí nad zájmy lidu (demos), protože je žádná demokracie nikdy skutečně nezajímala.
Demokracii prostě ničí v dnešním kontextu často ti, kteří se prohlašují za její ochránce a zachránce a dokonce za její ztělesnění.
Obrana skutečné demokracie, racionality a zájmů je zásadním úkolem do budoucna, má-li západní civilizace vůbec přežít.
Původně publikováno v časopise !Argument.
