13. ledna se konal v Poslanecké sněmovně skvěle obsazený odborný semináři „Současný pokles porodnosti v ČR a Evropě“ pořádány poslanci hnutí SPD Marií Pošarovou a Vladimírem Zlínským.

I já jsem měl tu čest na tomto fóru vystoupit.

Asociální Fialova vláda proti rodinám s dětmi

Vláda Petra Fialy – a zvláště KDU-ČSL – se v posledních třech letech často chlubí tím, jak údajně svými kroky pomohly českým rodinám s dětmi. Občas se dokonce označují za „prorodinnou vládu“, anebo – v případě lidovců – za „prorodinnou politickou stranu“.

Snad žádné jiné tvrzení není vzdálenější realitě. Naopak, současná dosluhující vláda je nejvíce protirodinnou exekutivou v novodobých dějinách České republiky. Čísla hovoří jasně. Anebo – po ovoci poznáte je.

O kolik peněz tedy asociální vláda Petra Fialy ve skutečnosti připravila naše pracující rodiny s malými dětmi?
Zásadní je v tomto kontextu to, že rámci tzv. konsolidačního balíčku byly zrušeny, resp. fatálně omezeny, dvě klíčové prorodiné daňové slevy (slevy na dani z příjmu fyzických osob).

Úplně zrušeno bylo tzv. školkovné, tedy daňová sleva na náklady spojené s umístěním dítěte v předškolním zařízení.

Jde o daňovou slevu v roční výši odpovídající měsíční výši aktuální minimální mzdy. Pro rok 2025 tedy jde o 20 800 korun. Tuto daňovou slevu fialova vláda a její poslanci zrušili bez náhrady.

Dále se jedná o slevu na dani na manželku či manžela v domácnosti, jejíž roční výše činí 24 840 korun. Fialova vládu možnost uplatnění této daňové slevy omezila od 1.1.2024 pouze na rodiny s dětmi do 3 let věku, přičemž do té doby zde žádné věkové omezení neexistovalo a tuto slevu mohl využít jakýkoli plátce daně z příjmu, jehož manželka (či manžel) si za kalendářní rok vydělal maximálně 68 000 korun ročně – zpravidla proto, že v domácnosti pečoval o nezaopatřené děti.

Kvůli tomuto opatření Fialovy vlády si již nyní nesmí tuto slevu na dani uplatnit žádná rodina, která nepečuje o dítě (děti) mladší tří let – včetně rodin, kde jeden z manželů pečuje o těžce zdravotně postiženého člena domácnosti, který tuto věkovou podmínku nesplňuje. Jakkoli s ohledem na časovou a jinou náročnost takové péče nemá třeba ani jednu jedinou korunu jakéhokoli pracovního příjmu. Jde o hanebnost nejhrubšího zrna.

Kvůli realizaci těchto asociálních nápadů Petra Fialy a spol. přicházi v letošním roce každá rodina s předškolními dětmi ve věku nad 3 roky o 45 640 korun  čistého – a o 20 800 korun přijde rodina s dětmi do 3 let.

Což je značný „zářez“ do rodinného rozpočtu i pro domácnosti se středními či mírně nadrůměrnými příjmy. A v případě nízkopříjmových pracujících rodin je to doslova likvidační útok ženoucí je do příjmové chudoby a do fronty na sociální dávky. 

Co provedla Fialova vláda  s rodičovským příspěvkem, což je zásadní a hlavní prorodinná dávka, resp. stěžejní prorodinná nepojistná dávka systému státní sociální podpory, která do té doby příslušela všem rodičům pečující o děti do 4 let věku?

Nominálně jej od roku 2024 zvýšila o 50 000 korun – z 300 000 korun na 350 000 korun. Šlo tedy o zvýšení této dávky 16 procent. Ale to hovoříme pouze o zvýšení nominálním. 

Jelikož inflace od doby předchozího zvýšení tohoto příspěvku (tedy od 1.1.2020 do 1.1.2024) činila 30 procent, jde o reálnáý pokles hodnoty této dávky o 14 procent! A to není všechno. 

Vláda umožnila zvýšení tohoto příspěvku pouze na děti, které se narodily po 1. lednu roku 2024. 

Rodičům, kteří tento příspěvek čerpali a jejichž děti se narodily před tímto datem a současně ještě nedosáhly věku 4 let tento příspěvek vůbec zvýšen nebyl! 

Je to něco podobného, jako kdyby se v nějakém roce důchody zvýšily pouze lidem nad 75 let věku. Šlo asociální, diskriminační a dost možná i protiústavní krok. 

Současně Fialova vláda zkrátila maximální možnou dobu čerpání rodičovského příspěvku z okamžiku, kdy dítě dosáhne věku 4 let na dobu do dosažení 3 let věku dítěte.

Což je opět velmi škodlivé opatření v době, kdy je v naší zemi – a v některých regionech speciálně – enormní nedostatek kapacit předškolních zařízeních. Např. ve Středočeském kraji vloni nezískalo místo v mateřské škole 10 000 z celkových 30 000 dětí, u kterých o to jejich rodiče žádali. Tedy plná třetina.

A zároveň je na našem pracovním trhu značný nedostatek míst na částečné pracovní úvazky – které rodiče (zejména matky) těchto dětí v tomto věku velice často poptávají, jelikož nechtějí své potomky nechávat v předškolním zařízení či v péči jiné osoby po celý den.

Takže mnoho rodin bude v důsledku zkrácení maximální doby pobírání rodičovského příspěvku stát před dilematem, zda jít do práce a platit svým dětem drahou dětskou skupinu (nebo ještě dražší soukromé komerční hlídání) – přičemž náklady budou mnohdy obdobné jako jejich pracovní příjem, anebo jestli zůstat s dítětem doma a být (minimálne jeden rok) bez příjmu.

Podobně negativní dopady má poslední změna, kterou Fialova vláda provedla v pravidlech pro vyplácení rodičovského příspěvku.

Napříště na tento příspěvek už nebudou mít nárok rodiče těch dětí do 2 let věků, které stráví měsíčně v předškolním zařízení více než 92 hodin měsíčně – tedy zhruba více než 4 hodiny děnně.

Toto opatření zase nejsilněji postihne nízkopříjmové rodiny, rodiny, kde jeden z rodičů nemůže dlouhodobě pracovat ze zdravotních důvodů a matky-samoživitelky, protože jim odepírá možnost práce (a tudíž nezbytného přivýdělku) na plný úvazek.

Toto je tedy v kostce ona „prorodinná polkitika“ Fialovy vlády. Politika, která připravila pracující rodiny s předškolními dětmi o vyšší desítky tisíc korun ročně přímo, o další desítky tisíc korun nepřímo – a která hlavně tisíce (mladých) lidí vede – z ekonomických důvodů – k rozhodnutí děti nyní nemít.

Prorodinná politika ve Střední Evropě 

A zatímco Fialova vláda činila tyto asociální protirodiné kroky, vlády nejbližších středoevropských zemí (našich partnerů v uskupení V4) šly zcela opačnou cestou – totiž cestou masivní podpory porodnosti a podpory pracucjích rodin s dětmi.

V Polsku bylo za vlády konzervativní strany Právo a spravedlnost (2015 až 2023) bylo ze státního rozpočtu v rámci programu „500+“ investováno do podpory porodnosti a rodin s dětmi celkem 305 miliard zlotých (v přepočtu cca 1,83 bilionu korun – čili téměř celý jeden český roční státní rozpočet).

Nejprve šlo o zavedení měsíčního příspěvku ve výši 500 zlotých (3 000 korun) na druhé a každé další dítě v rodině (v nízkopříjmových rodinách má na tuto dávku nárok každé dítě).

Od roku 2019 již mělo nárok na tento příspěvek každé polské dítě – bez ohledu na příjem rodiny. Přičemž od roku 2023 se tento příspěvek zvýšil na 800 zlotých (4 800 korun) měsíčně.

Od roku 2019 jsou všichni polští pracující (zaměstnanci i živnostníci) do 26 let věku osvobozeni od placení daně z příjmu. Resp., od daně této daně jsou osvobozeny jejich roční příjmy do 85 528 zlotých ročně (v přepočtu cca 513 000 korun ročně – tedy cca 43 000 korun měsíčně).

Lídrem středoevropské (ale i celoevropské) prorodinné politiky je bezesporu Orbánovi Maďarsko.

Maďarská vláda rovněž v rámci systémové podpory porodnosti v roce 2021 odkoupila do státního vlastnictví šest klinik specializovaných na léčbu neplodnosti, resp. na pomoc (bezdětným) párům s početím, tedy de facto reprodukční kliniky, kde je nyní bezětným manželským párům nabízeno a poskytováno bezplatné umělé oplodnění.

Jakýmsi ideovým „pramenem“ maďarské prorodinné politiky jsou dva citáty Viktora Orbána:
„Pokud chceme maďarské děti namísto přistěhovalců a pokud maďarské hospodářství dokáže získat potřebné finanční prostředky, pak jediným řešením je věnovat co nejvíce prostředků na podporu rodin a výchovu dětí.“.
„Pokud Evropa v budoucnu nebude osidlována Evropany a my se s tím smíříme, potom mluvíme o výměně obyvatelstva a nahrazení evropských populací jinými.“. 

V roce 2019 maďarská vláda zveřejnila (a následně začala realizovat) tzv. Sedmibodový plán pro zvýšení porodnosti. 

Co obsahuje?

1. Finanční podpora manželství. Každá vdaná žena do 40 let věku může od státu dostat úvěr v hodnotě 10 milionu forintů (cca 800 000 korun), kdy povinnost začít splácetnastává až tři roky po narození prvního dítěte, třetina úvěru je manželům odepsána po narození druhého dítěte a po narození třetího dítěte se tento úvěr stane nevratnou dotací – tedy manželům je odpuštěno splácení jeho zbývající části.
2. Státní úvěrová podpora při nákupu prvního bytu ve formě státních záruk za tyto úvěry.
3. Hypoteční dotace. Stát uhradí manželům jeden milion forintů (cca 80 000 korun) z hypotéky po narození druhého dítěte a čtyři miliony forintů (320 000 Kč) po narození třetího (a každého dalšího)  dítěte.
4. Doživotní odpuštění platby daně z příjmu ženám, které porodily čtyři děti. Nyní se vážně uvažuje o tom, že se tato daňová úleva bude vztahovat i na matky se třemi dětmi.
5. Státní dotace ve výši 2,5 milionu forintů (cca 200 000 korun) na nákup sedmimístného automobilu pro rodiny se třemi a více dětmi. Při povinnosti používat dětské sedačky pro děti do určitého věku či výšky rodina, která nemá dostatečně velký vůz, více dětí než dvě mít v podstatě nemůže – resp. nemůže je mít v mladším věku či v menším vzájemném věkovém rozestupu.
6. Posilování kapacit předškolních zařízení – vybudování 21 000 nových míst ve školkách do roku 2024.
7.  Podpora prarodičů při jejich zapojení do péče o děti v rodině. Daňové úlevy, možnost čerpat rodičovský příspěvek při péči o nejmenší děti i pro prarodiče.

Mimo tento program maďarská vláda zavedla možnost odpuštění splácení poloviny tzv. studentské půjčky v případě, že mladí studující manželé mají dvě děti  – a celé zbývající částky v případě, že tyto páry mají tři děti. Toto opatření se vztahuje na mladé lidi ve věku 25 až 35 let.

Z jednoduchého důvodu: Pro maďarskou vládu je důležitá nejen podpora porodnosti obecně, ale i to, aby mladí lidé měli děti co možná nejdříve a aby založení rodiny neodkládali. Například z ekonomických důvodů nebo z důvodu nedostupného bydlení.

Co s tím?

Zatímco tedy naši sousedé porodnost a rodiny masivně podporují, Fialova vláda jde opačným směrem a naše pracující rodiny v podstatě ekonomicky a sociálně likviduje.

Jde o komplex nástrojů a řešení, který ovšem nezačne fungovat tzv. ze dne na den. A zdaleka nejde jen o řešení a nástroje ekonomického typu, jejichž zavedení a použití je ovšem nezbytné.

Na prvním místě jde o (znovu)zavedení tradiční prorodinných opatření do praxe. Namátkou:

• Mnohem vyšší daňová zvýhodnění a daňové bonusy pro pracující rodiče, zejména pak pro rodiče tří a více dětí.
• Markantní zvýšení porodného pro pracující rodiče a jeho zavedení i na třetí a každé další dítě v rodině.
• Každoroční valorizace rodičovského příspěvku v závislosti na inflaci.
• Manželské půjčky se státní garancí po „maďarském“ a „husákovském“ vzoru.

Stát musí převzít hlavní odpovědnost za bytovou politiku a za (cenově) dostupné bydlení. Patří sem státní bytová výstavba, podpora družstevního a obecního bydlení – ale i odvážnější a ambicióznější projekty, např. založení státní hypoteční banky, která  bude poskytovat velice nízko úročené úvěry na bydlení pracujícím rodinám s dětmi a v době, kdy o tyto děti v předškolním věku řádně pečují, jim splátky úvěru sníží nebo odloží.

Tyto dostupné úvěry se státní garancí jednak podpoří bytovou výstavbu a zásadně rozšíří nabídku bytů – a zároveň vytvoří tlak na komerční banky, aby své hypoteční úvěrové sazby výrazně snížily.

Zcela zásadní pro stimulaci a podporu porodnosti v pracujících rodinách je kompenzovat těmto rodinám snížení jejich disponibilního příjmu v době, 
kdy vychóvávají děti. A to nejen v době tzv. rodičovské dvolené, kdy rodina žije pouze z jednoho platu, protože druhý rodič je s malým dítětem doma a pobírá pouze nevelký tzv. rodičovský příspěvek.

Jde o celé období výchovy dětí, dokud studují a nejsou soběstačné.  Kvalifikované odhady z roku 2019 hovoří o tom, že náklady na výchovu jednoho dítěte do 18 let jeho věku činí cca 1,5 milionu korumn. Dnes, po Fialově inflační vichřici, to už bude jistě přes dva miliony korun.

Dva miliony korun, které tito rodiče fakticky vkládají do výchovy budoucí daňového poplatníka, který bude mj. ze svých odvodů sociálního pojištění jednou financovat i důchody lidí, kteří děti neměli, a tudíž ony dva miliony (jde-li o bezdětný pár  a minimálně jeden milion korun, jde-li o bezdětného jednotlivce) ušetřili a mohli je investovat nebo použít dle svého uvážení.

Tyto peníze musí stát rodičům v maximální možné výši (postupně) kompenzovat či vrátit. V takto (vůči rodičům) diskriminačním a nespravedlivém sociálně-ekonomickém modelu nelze dále pokračovat, nechceme-li, aby si drtivá většina mladé generace časem, a zcela pragmaticky,  odmítla – z čistě ekonomických důvodů – děti vůbec pořizovat.

Peníze, které pracující roiče investují do výchovy svých dětí, budoucích platců daní, zdravotního a sociálního pojištění – a tedy zdravotní pěče, důchodů, sociálních a dalších vřejných služb pro všechny, včetně bezdětných, jim stát musí vracet reálně a průběžně, nikoli formou mlhavých slibů, že za několik desetiletí budou (možná) mít o pár stovek korun vyšší důchod.

Rodiče vychovávající děti musí například platit etrémně nižší povinné pojistné odvody než bezdětní, mají mít zcela zdarma přístup k veškerým léků, anebo k veřejné dopravě. Možná jsou i další opatření. 

A nejde jen o jejich bezprostřední efekt. Ale i (nebo možná hlavně) o to, aby stát rodičům a rodinám ukázal, že si jejich klíčové role ve společnosti skutečně váží.

Vymíráme…

Porodnost dramaticky klesá všude v Evropě. Lépe řečeno – dramaticky klesá porodnost původních evropských obyvatel…

V roce 2022 klesl počet živě narozených dětí v zemích Evropské unie  poprvé v moderních dějinách pod 4 miliony, což je jedna z nejnižších měr porodnosti na světě.

Přitom ještě v roce 1990 se v součtu v současných členských zemích EU narodilo 5,1 milionu dětí. Šlo tehdy o poslední rok, kdy tento překročil 5 milionů.

Průměrná míra porodnosti v zemích Evropské unie je nyní 1,46 dítěte na jednu ženu. 

Vymíráme.

Naproti tomu v západní a střední Africe je to 4,98, ve východní a jižní Africe 4,35 a v arabském světem 3,14.

Suverénně nejnižší porodnost (ještě nižší než Evropa) pak vykazují velké východoasijské aglomerace v Čině, Japonsku či Jižní Koreji  –  Hongkong, Peking, Šanghaj, Tokio. Soul. Tam již míra porodnosti poklesla pod hodnotu 1,00 – a klesá rychle dále.

Není náhodou, že v těchto destinacích je i světově nejhorší dostupnost bydlení a mladí lidé se zde musí tísnit a přežívat v miniaturních předražených prostorách, kterým se snad ani nedá říkat byty. 

Bohužel, Česká republika tento trend nebezpečně následuje.

Je opravdu velice těžko představitelné, že si mladí lidé žijící a pracující v Praze budou pořizovat děti do dvacetimetrových garsonek za 7 a více milionů korun a doživotní hypotékou na krku.

Mimochodem, nebýt existence oněch Havlem vysmívaných „Husákových králíkáren“, což byly na svou dobu luxusní byty I. kategorie za nízké nájemné na moderních sídlištích s plnou vybaveností všemi potřebnými obchody a službami, včetně školských a zdravotnických zařízení, tak by dnes byly byty  u nás dražší než v Tokiu a bezdomovectí by bylo masovým jevem. 

A sociální dávky na bydlení by pobíraly nikoli statisíce (i to je hrozné), ale miliony českých občanů.

Jak jsme již naznačili, k procesu restartu porodnosti v českých zemích nebudou zdaleka stačit pouze systematická sociálně ekonomická opaření. 

A ani zvýšení prestiže rodiny, rodičovství a výchovy dětí ve společnosti. 

Budeme muset jít dále a nevyhneme se přitom zahájení vážné veřejné diskuse o problematice umělých ukončení (nikoli přerušení, což je v daném kontextu nesmyslný termín) těhotenství Po roce 2021 totiž došlo v České republice ke zvrácení trendu snižování podílu umělých ukončení těhotenství (tzv. potratů) na počtu zahájených těhotenství. 

Jde dokonce o nejdramatičtější změnu tohoto ukazatele v celém „porevolučním“ období.

A v této diskusi musí – kromě návrhů na přímou podporu budoucích matek – zaznít i otázky typu, zda (a jak) má vůbec náš stát umělé potraty podporovat, propagovat a financovat.

Protože jde o v každém jednotlivém případě o ukončení (tedy  usmrcení) lidského života, byť (zatím) nenarozeného.

A lidský život má být přitom i podle Listiny základních práva a svobod (čl. 6. odst.1), která  je nedílnou součástí české Ústavy, hoden ochrany již před narozením.

Což dnes v České republice jednoznačně neplatí – a Ústava je tak v tomto bodě, i ze starny státních orgánů, nepochybně zásadně porušována. 

Původně publikováno na stránkách První zprávy.